Ne, tohle není život, o němž pěly
naděje v představ žhavé orgii.
Čekal jsem vášně, jež by sopkou vřely,
a vysílení, která zabíjí.
Mdlobu a hnus mně láska vstřikla do žil,
lítost, již marně ironizuju.
Svatebních nocí, jež jsem kdysi prožil
v svých podrážděných snech, teď lituju.
Se srdcí závoj nekles pod mou rukou,
jen sarkasmy se v slovech zablýskly.
Duše jak psi, jež pro zábavu tlukou,
před cynismem se do tmy přitiskly.
Namísto vzdoru ohněm planoucího
a zvonů v bázni hřmících na poplach
viděl jsem skleslost davu stupidního
žvýkající novinářský tlach.
Z divadel dvorních nuda vyhnala mne,
z promenád žebrající mrzáci.
Z šansonet laxních bída řvala na mne
a z grimas duše, která krvácí.
Doufal jsem v lásku, jež by sopkou vřela,
a v něžnou přízeň duší citlivých,
čekal jsem vzpurná, vzdorovitá čela
a bujných retů rozpustilý smích.--
Naděje lhavé duši otrávily
a zoufalství se vrhlo na sousto.
Jsem z těch, kterým svět podlamuje síly
a již se zříci ho prec nejsou s to.
Mé srdce divě životu se rouhá,
mé srdce divě život miluje.
Přes mrtvoly snů bolestná má touha
za novou fikcí v běh mne bičuje.