František Gellner


Všichni mi lhali, všichni mi lhali...

Všichni mi lhali, všichni mi lhali,
blázna si ze mne dělali.
Předemnou citem se rozplývali,
za zády se mi vysmáli.

Žurnály, básníci, učenci lhali
po léta za nos mě vodíce,
muži mi lhali, a ženy mi lhaly.
Ženy, ty lhaly mi nejvíce.

Srdce mé stále po lásce prahne,
nikomu však již nevěřím.
Když někdo ke mně ruce své vztáhne,
ustoupím bojecně ke dveřím.

Řek bych, že všechno je ztraceno v žití,
žití je však tak záhadné!
Klidný jsem mohu-li pivo své píti.
Hořící tabák nezchladne.

Touha má bloudí těkavě světem,
a já popíjím v úzkých zdech.
Co je mi po tom budu-li dětem
cestou k domovu naposměch!

Propil jsem peníze, na dluh pít budu.
Šťasten, kdo propije boty své!
Zřím oknem z krčmy ven v rozmoklou půdu.
Podzim se stromů listí rve.