Úvahy

Tolerance

Říká vám něco slovo tolerance? Patrně ano. Hodně se o ní mluví - projevům dodává jakousi morální auru. Stačí říci - je potřeba být tolerantní, důležitá je tolerance či jinou frázi a hned si připadáme jaksi lepší. Jsme však opravdu, tak dobří? Není to pro nás pouze kouzelné slůvko, které ve skutecném živote nemá místo? Pokud se setkáme s někým, kdo má stejné názory jako my, pak je tolerance naší nejlepší schopností. Stačí však trošku odlišný názor a tolerance zavírá oči a jde se opít do němoty. Samozřejmě, že každý reaguje trochu jinak. Také záleží na tématu, které je předmětem sporu. Paradoxně je nejožehavejším tématem náboženstství. Dříve se kvůli němu zabíjelo. Dnes jsme v naší zemi kultivovanější, jen si nadáváme a díváme se na toho druhého jako na blázna, co to nemá v hlavě v pořádku. Muslim nechápe křesťana, křesťan ateistu, ateista nihilistu a chudáček animista se krčí v koutě. Hlavně, že je máme rozškatulkovaný do různých přihrádek, ale tolerance je to, co tu chybí. A právě tady by byla potřeba. Po nikom nechci, aby s těmi jinými souhlasil, o tom to není. Každý máme svůj mozek a svojí vlastní odpovědnost za své názory. Spíše jde o to, abychom se nad jiné necítili nadřazeni, ale spíše se snažili jim porozumět. Možná je nepochopíme, ale máme morální povinnost se o to pokusit - bez předsudků, pošklebků a zbytečných emocí. Tolerance totiž plyne ze schopnosti si o čemkoli racionálně podiskutovat jako rovný s rovným. To že mají jiný názor, jejich třeba málo, či se tak divně chovají ješte neznamená, že jsou méněcenní. Tak proč se k nim tak chovat? Ve skutečnosti se dá tolerovat úplně každý názor. Co se nedá tolerovat jsou jen některé skutky. Skutky, které omezují svobodu druhých. Vše ostatní (ať se nám zdá sebedivnější) je právo člověka a náš výsměch ho možná raní, ale hlavně ukazuje na naší vlastní omezenost.

12.6. 1999 doma