Úvahy

Vrba

Neexistuje snad nic intimějšího než lidské city. Celkem uspokojivě si dokážeme zvyknout na fyzickou nahotu, ale nahota duševní je něco jiného. Tu chráníme proti všem úkladům světa. Střežíme ji jako něco posvátného a nedovolíme nikomu, aby do ní nahlédl. Skutečně nikomu? Zdálo by se logické, aby nikomu. Ale alespoň já... Jenom já? Zas tak jedinečný nejsem. Nevím, zda na toto téma existuje průzkum. Jsou nás tisíce, miliony, miliardy těch, kteří potřebují vrbu? Možná jsou takoví úplně všichni. Je sice pěkné mít vše bezpečně uloženo ve své mysli, ale pak přijde ten pocit, že to musí ven. Každý potřebuje bezpečnostní ventil - někoho nebo aspoň něco, komu svěří své trable. Někdo má partnera, rodiče, přátele, bratra a těm se svěří. Já mám hlavně tužku a papír. Snažím se o výkřik do tmy. Pokouším se něco tak komplikovaného jako pocity vyjádřit něčím tak jednoduchým jako jsou slova. Dát jim řád, kostru, systém, vše logicky uspořádat. A ono to nejde a nejde a stále nejde. Nenacházím správná slova. Myšlenky víří hlavou a nechtějí postát. Nakonec vypotím pár vět. Jsou jen chabým odrazem mého já. Ale přesto je mi náhle lépe, volněji.